Jak jsem nebyla v Lisabonu.

Letěla jsem do Lisabonu a chtěla ho trochu poznat. První dvě noci jsem bydlela opravdu blízko a opravdu měla v plánu si Lisabon projít. Jenže. 

Pak jsem viděla Torré de Belém. A dav lidí stojící pod ním. Uvědomila jsem si, že to nechci. Že se mi nechce tlačit se někde v davu, pít předražené kafe a běhat od památky k památce v marné snaze poznat takhle celé město. 

Uvědomila jsem si, že mě tak trochu děsí všechna velká místa, ze kterých je předem jasné, že je nebudu moct strávit. Spíš by strávila ona mě. Daleko radši si procházím malá městečka a pečlivě si vychutnám každý výhled, výšlap i skvělou kávu a to klidně v těch nejpodivnějších zákoutích. 

Odložila jsem Lisabon na později. Teď, posledních pár hodin před odletem domů, sedím u oceánu asi dvacet kilometrů od centra města a vůbec mi není líto, že jsem se tam nepodívala. Určitě se sem vrátím s dětmi, určitě do toho vyhlášeného Oceanária. Teď jsem měla prostě být sama, toulat se v divočině, po kopcích, objevovat odlehlé pláže a rozhodovat se o svých krocích na poslední chvíli. Párkrát jsem ještě ani s padající tmou nevěděla, kde budu spát… 

Uprostřed polí. Longuaire - Almograve. 

Moje kroky mě často chtěly vést do odlehlých koutů přírody. To pro mě, jakožto pro člověka s - jemně řečeno - lehce narušeným systémem orientace v prostoru, znamená vždycky výzvu. A je jedno, jestli jsem na chatě, kam jezdím celý svůj život nebo v úplně cizí zemi někde u oceánu. Můj orientační smysl je někdy matoucí. Čím víc se snažím držet mapy, tím méně jdu správným směrem. Postupně jsem se začala řídit víc intuicí, než mapou. Od té doby docházím do svých cílů lépe. Nicméně, není to moje silná stránka a stojí mě hodně energie a úsilí nebloudit. Touha vydat se sama do přírody tady ale pravidelně válcovala můj pud neztratit se. 

Chtěla jsem se někde projít, vyhlédla jsem si k tomu místo kolem klidné zátoky řeky a chtěla ho prozkoumat. Neodhadla jsem ale (jako už mnohokrát předtím) vzdálenost dostupné silnice od lesa, a tak se stalo, že jsem najednou jela kilometry a kilometry jakousi pustinou, kde byly všude kolem jenom pole a lesy. Řeku jsem dávno ztratila z povědomí. Zastavila jsem u nějaké opuštěné zemědělské usedlosti. Trochu jako varování kolem mě přišli čmuchat dva toulaví psi. Já mám ráda zvířata – babička mi vždycky říkala, že kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi. Mám ráda zvířata. I lidi. Nechceš ale potkat dva potulné psy v pustině, kde není ani noha. Nevěděla jsem, jestli nejsou vyhládlí, jestli na mě nebudou štěkat, bála jsem se o své obnažené končetiny, dokonce se mi stihl před očima odehrát scénář, ve kterém s otevřenou holení hledám nejbližší nemocnici… Je to spíš k smíchu. Ale nebylo mi úplně příjemně a tihle psi mě skoro od cesty odradili. Když jsem se později s jedním z nich asi na dvacet metrů setkala pohledem a vůbec netušila, co udělá (ale měla jsem neprůstřelný plán – utíkat zpátky k autu), poznala jsem, že jsou jim lidé úplně ukradení. Čmuchali si tam v pustině jako páreček milenců nebo přátel, co já vím a nestála jsem jim ani za ten pohled. Tu suchou tortillu (jediné jídlo, co jsem měla krom ořechů a pomerančů v autě), co jsem si vzala do ruky pro případ, že budou mít hlad – aby jako nesežrali mě – jsem docela vděčně snědla sama. 

Mapa ukazovala, že nedaleko za kopcem  je oceán. Ten na mě působí vždycky magneticky, ostatně jako jiné vodní plochy. Bylo to šest kilometrů. Nadešla jsem si k němu opravdovou divočinou. Prostě se mi intuitivně zdálo, že bych měla jít spíš doprava, než doleva. Místy jsem pak s hrůzou zkoumala zvířecí stopy a trus a se strachem se děsila okamžiku, kdy na mě někde něco vyběhne nebo kdy spatřím na prašné cestě vyhřívajícího se hada. Brr. Místy jsem si pískala, místy si zpívala, místy vedla dialog sama se sebou. Zoufale jsem se snažila zapamatovat každý strom a kámen na cestě, abych trefila zpátky. Cesta byla vidět jen při pohledu kupředu. Když jsem se otočila, viděla jsem jen divokou zeleň, kudy se nezdálo možné proplést. 

K oceánu jsem došla. A cesta zpět, na které jsem se samozřejmě ocitla nějak omylem při hledání té původní, mě vedla zpátky jen dvou kilometrovou trasou… Byla jsem překvapená a šťastná, že jsem se ZASE neztratila! 

Nedělní odpoledne. Vila Nova de Milfontes. 

Walk and talk s chlapcem z Indie. Seběhlo se to velmi rychle – nechtěla jsem s ním krom svých objednávek v beach restauraci mluvit o ničem jiném. Nechtěla jsem s ním jít na procházku. Později toho odpoledne jsem ale při mluvení s ním chvílemi naprosto chápala, proč jsme se potkali. Vyprávěl mi o tom, jak je pro něho důležité získat evropský pas a že se rozhodl pro Portugalsko, moc se mu tu nelíbí, ale když tu vydrží sedm let pracovat, získá občanství a bude moci dělat dle jeho slov cokoliv a jet kamkoliv. Chce se usadit, milovat jednu ženu. Ideální by pro něho bylo oženit se s Evropankou a získat občanství tak. Vůbec se tím netají, říká mi to asi po třiceti minutách známosti. Cítí se pořád sám. Nedávno prý četl článek o vztazích. Prý žena během třiceti pěti minut pozná, jestli se jí muž líbí nebo ne. Po třiceti minutách mu říkám, že si ho rozhodně nevezmu a že mám spoustu dětí. Po čtyřiceti minutách přidávám, že v něm nechci vzbuzovat vůbec žádné očekávání a že se cítím nekomfortně a že bych v tuhle chvíli už preferovala být zase sama. Po padesáti minutách se mě ptá, jak se lidé vítají v Čechách? Dávají si pusu? Říkám mu, že mu pusu rozhodně dávat nebudu a znovu opakuju, že si ho ani nevezmu. Po hodině a deseti minutách se mě ptá, jestli se můžeme spolu vyfotit. Říkám, že ne. On, že to bude hezká vzpomínka. Fotku nemáme. 

Ráda bych řekla, že trvalo dvě hodiny, než to pochopil. Trvalo to dvě hodiny. Nepochopil to. Přiměl mě se zase zamyslet nad nespravedlností světa. Jak strašně záleží na tom, kde se narodíme a co nám přijde normální. A že život není fér. Prostě není. 

To ale neznamená, že tenhle kluk nemůže snít o tom, že se ožení z lásky, bude věrný a otevře si svůj vlastní podnik. A může o tom nejen snít, jsem si jistá, že to může i žít. 

Stejně jako já, rozvádějící se máma čtyř dětí, můžu například strávit devět dnů úplně sama v zahraničí. Kultivovat si svůj vnitřní svět a nějaký čas dělat, že snad ani nejsem… Na chlapci z Indie jsem si zase připomněla, jak je důležité hlídat si vlastní hranice. On ty moje překročil, ale jenom proto, že jsem mu to dovolila. Že jsem na něj  zavčas nezařvala, že s ním na procházku nejdu a že se s ním nechci ani bavit. Byla jsem tak moc laskavá k sobě, až jsem byla až moc srdečná i směrem ven, k němu. Na to si dám pozor. 

Ženy, pokud už nechcete být samy, můžete jet do Vila Nova de Milfontes, jsou tu muži na ženění. A pozor na obsluhu v restauracích. Myslíte si, že jsou milí, ale oni vás přitom balí. Já nevím, možná to bylo tím, že jsem tu byla taková divoká, neupravená a přišlo mi, že nikoho nezajímám. Sem tam jsem se citelně spletla.

Lisabone, tak snad příště!