Skutečné přátelství mezi mužem a ženou, jde to vůbec?

Vždycky to bylo propírané téma mojí sociální skupiny, už od střední školy. Mohou být muž a žena obyčejní přátelé? Podle té početnější skupiny mých kamarádů rozhodně ne. Prý chce vždycky jeden víc.

Já jsem ale tak trochu důkaz, že takové přátelství může fungovat. Mám svého úplně nejvíc nejlepšího přítele. Je to už dvacet let, tak dlouho se máme. Nedáme na sebe dopustit, vždycky jsem tvrdila, že se milujeme, ale takovým nějakým zvláštním asexuálním způsobem. 

Náš vztah procházel po léta vývojem. I podle toho, jak jsme jím procházeli každý sám za sebe. Byly časy, kdy nás to k sobě táhlo víc a časy, kdy jsme věděli, že jsme jistojistě jen kamarádi. Když nám bylo dvanáct, chodili jsme spolu. Hodiny po telefonu. A taky na zmrzlinu. Když přišly mobily, posílali jsme si bambiliony SMSek. Pak jsme přestali být děti a párkrát mezi námi došlo k nějaké opilé puse, ale nikdy to nemělo co dělat s opravdovým milostným vztahem. Když se teď ohlížím, mám pocit, že jsme se možná míjeli. Možná chtěl někdy víc on, ale většinou jsem chtěla víc já. Každopádně, nikdy jsme se v tomhle ohledu nesetkali ve stejném bodě. 

Přesto, že jsem se odjakživa intuitivně snažila vyhýbat vztahům s muži (cítila jsem tam mnoho problémů), jsem se vášnivě a znovu a znovu zamilovávala a samozřejmě si mnohokrát nabila hubu. Co tou dobou dělal on, si vlastně ani pořádně nevzpomínám. Měli jsme několik období, kdy jsme o sobě moc nevěděli, ale naše životy byly přesto pořád nějak tak provázané. A když jsem se nakonec zamilovala opětovaně, tak jsem se vdala. On mi svědčil svatbu. Já měla děti. A pak se několikrát s mužem rozcházela a zase scházela. A nakonec měla dítě s jiným mužem. 

On byl vždycky poblíž. Úplně vždycky, když jsem ho potřebovala, byl tady pro mě. Mohla jsem sprostě nadávat, brečet, hroutit se, kojit, zvládal všechno. A ještě navíc mi nikdy nezapomněl dát najevo, jak skvělé je podle něj všechno, co dělám. I když jsem jenom vychovávala děti. Věřil, že je to to nejdůležitější na světě. A narozdíl od mého muže, který jenom nechápal, co jsem celý den doma dělala (no, asi stokrát „nic“), on to viděl a nechápal jenom to, jak to všechno zvládám. 

A když jsem si vymyslela, že píšu knihu, ani jednou jedinkrát ten nápad nezpochybnil. Od začátku věřil, že to dokážu a taky, že to bude bestseller, blázen. 

Věří ve mě víc, než v sebe věřím já. 

Dokáže ze mě dostat myšlenky, o kterých sama nevím nebo si ani nejsem jistá, že je vědět chci. Nikdy jsem si před ním nemusela na nic hrát, vždycky mi dovolil být naprosto sama sebou a co víc, unesl to. Můžeme si hodiny povídat, můžeme hodiny mlčet, můžeme spolu jíst, pít, chodit na dlouhé procházky, tulit se k sobě v divadle nebo si důvěrně špitat na baru. Všechno je tak naprosto normální. 

Jednou za roky náš vztah dojde do stadia, kdy se ptám sama sebe (a někdy i jeho), co to mezi námi vlastně je. Přestože spolu sdílíme své milostné eskapády s jinými lidmi, občas jednoho z nás napadne se zeptat, jestli to tomu druhému vlastně nevadí. 

A když přijde období, kdy se vídáme častěji, může se stát, že spolu najednou sedíme na tom baru, díváme se jeden na druhého, zamotaní do sebe na barových stoličkách a já najednou nevím. Nejsem si jistá. Vím, že je nám dobře a že jsme tady, abychom "hledali" jiné ženy a jiné muže, protože jsme teď oba singl. To děláme, díváme se, hodnotíme, kdo se komu líbí, ale zároveň mám pocit, že oba chceme zůstat přesně tam, kde jsme. Zaklesnutí do sebe.  

Miluju tě. 

Si rozhodně neříkáme na denní bázi. Ale někdy to přijde. Už jenom proto, abychom si to vzájemně připomněli, abychom si náš vztah nějak vymezili. Moje láska k němu je až panensky čistá, nemám potřebu si ho nárokovat a když se mu daří ve vztahu k ženě, ženám, mám z něho jenom radost. Nemám pocity žárlivosti nebo čehokoliv, co by mi bylo nepříjemné. 

Náš vztah je konstanta, je trvalý, otevřený a často se zdá, že snese úplně všechno. Ale když jednou za čas otevřeme pomyslnou sex skříňku, která mezi námi sem tam visí ve vzduchu, uvědomíme si, že to, co je v ní, nestojí za ohrožení toho, co je mezi námi.

Pravda, takové přátelství není pro každého. Stačí trocha fyzické přitažlivosti a podle mě to většina lidí fakt nedá. Ale upřímně bych skutečně každé ženě přála takového úplně nejvíc nejlepšího přítele (díky, Forreste). V ideálním případě, ať je to gay!